sestra

2016

Sádra, dioryt

Dlouho jsem se zdráhala uvádět tento název a i když jsem této práci vždycky v duchu říkala Sestra, zpočátku jsem jí při oficiálních příležitostech označovala méně osobním jménem Ona. Jako by na tom tak úplně záleželo.

Instalace Sestra pojednává  o mém vztahu s matkou, která mě měla v poměrně mladém věku a protože jsme byly na světě samy, byly jsme zároveň zpočátku jen pro sebe. Byly jsme si navzájem útěchou a teplem ve světě, kterému jsme každá svým vlastním způsobem nerozuměly či jsme se ho obávaly. S tím, jak jsme obě rostly: máma si našla partnera, se kterým měla další dvě děti, upevnila tak svou existenci v posílení své role matky. Já jsem rostla a stávala se bytostí, stále více ořezanou. Počáteční čistá mechovitost se nejspíš měnila v křehkost spáleniště a tak se mezi nás postupně vplížilo neporozumění, které rostlo a mohutnělo až se stalo pevným, těžkým a neprostupným. Přesto v nás zůstala zakořeněná touha po ryzí čistotě vztahu, kdy jsme spolu překračovaly horské bystřinky v Krkonoších a obě se učily nalézat krásu světa.

Tento text píši s časovým odstupem. V době, kdy instalace vznikala, jsem se sveřepě vyhýbala jasnému pojmenování její symboliky. Je to dáno postupem mé tvorby: inspiraci k sobě nechávám s oblibou přicházet v polospánku a jedná se o jakési tvarové symboly, které se němě vynořují z mysli. Náhodně je zkouším seskupovat do celků, dokud nenaleznu kombinaci o které vím, že je správná. Při práci hodnotím kvalitu vztahů mezi objekty a tvorba se tak podobá detektivní práci hledání významu. Plné porozumění vnitřních symbolů často přichází až ve chvíli, kdy problém, o kterém pojednávají, do jisté míry odezní. Dnes je zjevné, proč je fena křehká a zároveň v útočné poloze, proč ostýchavě přešplapuje, něvědouc, co je jejím záměrem i proč postava matky napůl chtivě očekává, napůl se chrání v gestu sebeobětí. Tehdy se však jejich pohledy stáčely do kruhu, který symbolizoval časovou nekonečnost a kamenný totem neporozumění byl středem, ke kterému se vše vztahovalo.

Postava matky není jejím věrným portrétem, skládá se z postav z filmu Solaris, má tvář mojí generační souputnice Magdalény a veliké ruce a nohy připomínající jisté lokální Krucifixy. Přesto v postavě mnozí příbuzní rozpoznali právě mojí mámu.

Dioryt je kámen, který je měkký a velmi těžký kvůli příměsi olova. Naleštěný bývá hluboce černý, jinak je šedavý, jeho strukturu tvoří lesklé šupinky. Tento kus je vysoký zhruba jako já nebo moje máma a mí spolužáci jej pojmenovali Poslední Mohykán.

Bílá fena má svůj částečný předobraz v bílé průvodkyni Pierra Huygha.

Erika Velická 2021