Unseal the Untold

Uvažujeme-li o prostoru, jak ho známe, je jednou z jeho základních charakteristik rozdělení na vnitřní a vnější část. Pevné i pomyslné obaly a hranice představují dělící linie toho, co vnímáme jako “vevnitř” a co naopak jako “vně”. Ve chvíli, kdy označíme nějaké místo jako vevnitř, všechno ostatní, co jsme tímto jednoduchým úkonem vydělili ven, se stává různě závažným zdrojem potenciálního nebezpečí. Jednotky jako Můj dům, Můj byt, Moje ložnice, Moje tělo představují různé stupně kaskády ostrovů bezpečí tak, jak je vyčleňujeme vůči zbytku světa a jak se samy stávají potenciálně nebezpečným venku vůči nižším jednotkám.

Peter Russell v populárně-naučné knižní eseji Od vědy k bohu pokládá otázku, zda je bohatší náš vnitřní (mysl), či vnější (vesmír) svět. Na jedné straně nesmírná bohatost schopností intertextuálního uvažování, abstraktního myšlení, uvažování v obrazech, pojmech a konceptech a taky (a především) nedohledně temné hlubiny podvědomé a nevědomé mysli a procesů, které v ní probíhají bez dozoru bdělého vědomí. Na druhé straně pak obrovský prostor rozlehlý tak, že přesahuje možnosti naší představivosti, avšak zdánlivě redukovatelný na omezený systém pravidel a prvků. I tato představa se ale hroutí, když uvážíme jednak omezené schopnosti našich smyslů, kterým obrovská spousta aspektů vesmíru zůstává zcela zkryta a taky problém měřítka, kdy nedohlédneme konec vesmíru v makrokosmu ani mikrokosmu (existují-li takové konce vůbec). Závěrem tedy je, že otázku nelze zodpovědět.

Erika Velická využila vnitřní prostor Zaazrak|Dornych jako svého druhu kazetu, do které vložila vnitřek další. Přesvědčivá imitace přírody, příznačně vystavená ve městě obklopeném Moravským krasem, formálně odkazuje k tradicím grott, které si šlechta pro pobavení stavěla na svých pozemcích. Obsahově však míří hlouběji, respektive ještě víc dovnitř, a my bychom se tak – odvážíme-li se projít kolem hlídače a vstoupit – pomyslně měli nacházet v místě, symbolizujícím naše nejniternější pocity, přání, vzpomínky, obavy i strachy. Přestože jako potenciálně hrozivé většinou vnímáme spíš věci venku, je to právě konfrontace s našimi nejvnitřnějšími obsahy, co bývá nejnáročnější, někdy bolestivé a vyžaduje nejvíc odvahy.

Nevyřčenou pointou otázky Petera Russella je nepopiratelný fakt, že jak hmotný a energetický vesmír “okolo nás”, tak těžko vysvětlitelný, komplikovaný vesmír naší mysli “uvnitř”, jsou obě vytvořené stejnou hvězdnou substancí, stejnými základními prvky a jsou tedy různými projevy téhož. Rozdělovat je a posuzovat jako různé jevy samozřejmě má vnitřní logiku, do velké míry jde však jen o záležitost volby. Uvažování nad tím, spojené s představováním si nedozírných dálek, temných hloubek a veškeré podivnosti a nepochopitelnosti ať už mysli nebo vesmíru, způsobuje závrať podobnou té, jakou můžeme pocítit, když se nakláníme nad okraj propasti Macochy. 

(text a foto Šimon Kadlčák)